Praha 6 ztrácí tvář

Městské plánování za účasti veřejnosti

Položené otázky:

• Igor Kovačević, architekt, zakládající člen Centra pro středoevropskou architekturu (CCEA)
• Martin Skalský, vedoucí Centra pro podporu občanů sdružení Arnika
• Martin Šubrt, blog o dopravě na idnes.cz
• Václav Škarda, architekt, ateliér K2
• Šárka Zdeňková, členka občanského sdružení Zelené Roztyly
• Martin Ouředníček, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK
• Irena Fialová, spoluzakladatelka časopisu a nakladatelství Zlatý řez, přednáší o teorii a tendencích architektury a urbanismu na FA ČVUT v Praze
• Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu
• Kateřina Vídenová, architektka, členka iniciativy Letná sobě!
• Ivana Mádrová, předsedkyně výboru občanského sdružení Útulné Strašnice
• Cyril Říha, odborný asistent na Katedře dějin umění a estetiky VŠUP

Igor Kovačević

1. Společnost je už asi dost nasycena spotřebním zbožím. Přišli jsme na to, že nás to nečiní spokojenými. Jako znovuobjevení Ameriky jsme zjistili, že jsme sociální bytosti a že život ve společnosti není jen o úspěchu jednotlivců, jak nám bylo servírováno, ale že existují i hodnoty, jako je úspěch společnosti. A tento úspěch je materializován právě v tom, co jsme postavili za posledních dvacet let. Řady hangárů, skladů, velkoobchodů tvoří soudobé brány do většiny středoevropských měst. Asi nás také začínají zlobit auta, která jsou pro dnešní územní plánovače důležitější než lidé. Máme za to, že je zapotřebí něco změnit, pokud chceme, aby byla města obyvatelná. Občané se vyjadřují k územnímu plánu více než dřív, protože to dřív neuměli a protože nám teprve se zpožděním dochází, že před okny našeho domu vznikne výjezd z tunelu nebo třicet metrů vysoká zadní stěna obchodního centra. Že prostor, kde se k tomu můžeme vyjádřit a přímo ovlivnit rozhodnutí, jak bude naše město vypadat v budoucnu, je právě územní plán.
2. Jako společnost jsme hodně poznamenáni absencí věcné diskuse. Vedení našich měst, místo aby ukazovala směr, na tomto handicapu společnosti raději parazitují. K diskusi se bohužel hlásí jen ve čtyřletém volebním intervalu. Diskutovat o územním plánu je náročné i pro odborníky, jelikož každý hned začne operovat nějakými čísly – o počtu aut, kolik jich projede za hodinu a podobně, a pak už není prostor pro diskusi, protože čísla údajně mluví jasně. Vedení města by se mělo zbavit pocitu, že stojí na jiné straně než jeho obyvatelé. Mělo by vytvářet nástroje pro diskusi s občany a umožnit jejich participaci v rozhodovacích procesech o územním plánování, což je jeden z nejdůležitějších rozhodovacích procesů v každé obci. Například když chtějí v Anglii provést nějakou změnu, tak často sama vláda nebo magistrát zaměstná neziskové organizace, aby myšlenku zprostředkovaly obyvatelům, aby nevznikl pocit, že je jim něco vnucováno. Myslím, že jsme ještě hodně daleko, ale je to proces, který nás brzy čeká.
3. Vztah k dopravě a k magistrále, která by měla zmizet a ustoupit ulici, což znamená zúžit ji na dva pruhy stromořadí a otevřít parteru okolních domů.

Martin Skalský

Diskuse o územním plánu začala až poté, co na řadu problémů upozornila v zimě 2009 občanská sdružení; tehdy se uskutečnilo také oficiální připomínkování nového územního plánu, které by bez tohoto upozornění zřejmě zůstalo před zraky veřejnosti skryto. Současně s tím dodnes probíhá schvalování stovek účelových změn, které si na magistrátu vylobbovali developeři. Příčina velkého zájmu lidí je zjevná: jde o naše město, o naše životní prostředí, ale často i o náš majetek. Územní plán v mnoha případech vede k zástavbě zelených ploch, zvyšování dopravní zátěže, převyšování původní zástavby mrakodrapy a podobným excesům. Po celé Praze se najdou stovky případů. Pokud je jednou v územním plánu něco zakresleno, je prakticky nemožné příslušné výstavbě zabránit. Občany možná také právem rozzuřilo, že s nimi vedení města o tak klíčové koncepci vůbec nediskutuje. Pro smysluplné prodiskutování územního plánu s obyvateli neudělalo město s výjimkou výstavy a několika informačních letáků vůbec nic, a to přesto, že jde o plán, podle nějž se má město rozvíjet dvacet let. Je nutné změnit politickou kulturu. O městě nemůže rozhodovat pár politiků a úředníků, musí jít o veřejný proces. Když se blíží volby, jukají na nás politikové z každého sloupu. Ať tedy zorganizují pořádnou kampaň i ve chvíli, kdy se jedná o budoucnost Prahy, ať rozdávají prezentační letáky u metra a ptají se Pražanů, v jakém městě by si přáli za dvacet let žít.

Martin Šubrt

1. Myslím, že Pražané vycítili, že se plánování města v posledních osmi letech hodně vzdálilo nejen jim samotným, ale do jisté míry bylo odňato i odborným institucím, kterým má příslušet. Odborníci nezpracovávají analýzy, nepřipravují plány, neprezentují podklady a nemoderují diskusi s veřejností. Projekty a záměry najednou nevznikají zdola, neprocházejí standardním procesem veřejné diskuse a odborného posouzení a následně nepostupují nahoru ke schválení. Postup se obrátil. Projekty se objevují v politické a podnikatelské rovině, bývají „odklepnuty“ a odborníci jsou, až na výjimky, používáni spíše jako techničtí zpracovatelé než ti, kteří koncepce tvoří. V takovém prostředí se pak veřejnost dostává k oponentuře až v okamžiku, kdy leží hotový záměr na stole a, trochu nadneseně řečeno, „bagry už startují motory“. Je zřejmé, že obyvatelé Prahy pochopili, že jen větší zájem o věci veřejné nám všem může pomoci vrátit systém do původní rovnováhy.
2. Po komunálních volbách se právě pod tlakem veřejnosti situace mírně zlepšila. Vedení města je přece jen otevřenější diskusi, nicméně po svých předchůdcích zdědilo závazky, které jeho manévrovací prostor značně omezují. Problémem je, že většina komunikace město – občané probíhá až v okamžiku, kdy Pražané v podobě nějakého sdružení či jednotlivce s něčím nesouhlasí. Diskuse je pak spíše konfrontační a většinou nevede ke koncepčnímu řešení. Dalo by se to přirovnat k mírovým jednáním o ukončení válečného stavu. Diskusí o koncepci a budoucím vzhledu města je daleko méně. V záplavě problémů, které je třeba řešit, na ni zdánlivě není čas. Suplují ji pouze některé nevládní a neziskové organizace, které ale mají tu nevýhodu, že bez oficiálních zástupců města nedostanou takové „nadčasové“ problémy do obecného povědomí.
3. Klíčem k nápravě je pochopit, co je ve městě skutečně špatně. Dominantním problémem nejsou neprůhledné zakázky, ale samotné nastavení systému vymýšlení, schvalování a realizace projektů. V posledních osmi letech byl výrazně oslaben odborný kredit městských organizací, které nemají silné a transparentně vybírané vedení. Takové organizace pak nemohou čelit nejen politikům, ale nemají ani silnou pozici k tomu, aby samy mohly vyvolávat a moderovat veřejnou diskusi. Nejspíš by si vedení města mělo nejprve uvědomit, že občan není nepřítel, před nímž je třeba věci tajit, ale naopak partner, který do každého procesu přinese spoustu nových podnětů a pohledů. Takových, jaké radnice, městské úřady a odborníci už třeba ani nevidí. Každý Pražan odpustí městu chyby, ale musí cítit, že je partnerem vedení města, že se mu pravidelně dostává k řadě událostí smysluplných vysvětlení a že sám může, pokud má zájem, k řešení problémů aktivně přispívat.

Václav Škarda

1. Příčin je více, je to především nespokojenost občanů s přístupem vedení města k územnímu rozvoji Prahy, ke které přispívají skandály ohledně rozvoje města, dále pak zvyšující se zájem o věci občanské a veřejné obecně.
2. Nevím, jakou diskusi máte na mysli, žádnou jsem nezaregistroval. Nevím, jak současné vedení, ale to předchozí bylo, co se týká rozvoje města, příliš pasivní. Proč tomu tak je? Obecně zde přetrvává nezájem o územní plánování, projevující se od počátku devadesátých let jako reakce na centrální direktivní plánování. Vedení města není aktivní v otázce rozvoje města, nepovažuje to za důležité, protože rozvoj města-vize-koncepce, to jsou dlouhodobé cíle a ty se špatně prosazují a naplňují ve čtyřletém volebním období.
3. Jaké nástroje a mechanismy k hledání smysluplných koncepcí rozvoje města budou zvoleny, záleží na vedení hlavního města Prahy. Tím nechci zpochybňovat pozici veřejnosti, myslím, že je její aktivní přístup ke změnám velmi důležitý, koneckonců pomůže i politikům se v problému lépe orientovat. Podobná občanská aktivita v městech západní Evropy před dvaceti lety taktéž pomohla zbořit některá zažitá tabu. Lidé chtějí města, ve kterých se dá prostě dobře žít. Bude-li vedení brát územní plánování vážně, vezme si to jako svoji nejdůležitější agendu, a pak bude potřebné, ideálně architektonickou soutěží, vytvořit náměty vizí-koncepcí, co s městem. Teprve po vyhodnocení koncepcí by se měl aktualizovat koncept nového územního plánu. Samozřejmostí je vytvoření silné pozice hlavního architekta města.

Šárka Zdeňková

1. Nevím, zda se veřejnost více zajímá, asi ano. Příčinou by mohlo být to, že Praha není jako unikátní město dostatečně chráněna a její obyvatelé nebývají vyslyšeni ve svých přáních a představách ohledně kvalitního životního prostředí. Vedení města i jednotlivé samosprávy jsou napojeny na developery a byznys do té míry, že veřejný zájem jako by neexistoval. Nejen u nás na Praze 11 se ve velkém prodávají veřejné pozemky, včetně parkovišť, firmám s anonymní vlastnickou strukturou, zástavba se zahušťuje na každé volné ploše, doprava zvyšuje, mísí se obytné a administrativní zóny atd. Děje se to asi všude a již mnoho let, ale třeba právě díky občanským sdružením se o tom konečně ví. Jižní Město má tu smůlu, že zahuštěno bylo již v minulém režimu a k pověstným „králikárnám“ se staví administrativa a likviduje zeleň. Bohužel se v poslední době stalo zvykem, že lež a mlžení je asi u samospráv (a možná politiků obecně) legitimní, protože se o záměrech úřadů veřejně lže a nevratné a závažné kroky, ovlivňující životy místních obyvatel, se tají. U nás to došlo až ke sledování nejen politiků, dokonce i k fyzickému násilí, ničení majetku opozice, a prochází to. Jsme v tom opravdu středoevropské Palermo.
2. Opravdová diskuse se podle mého názoru nevede. Všimněte si, jak jsou politici „vždy připraveni jednat“, takzvaně diskutovat a vše ochotně „zveřejňovat“, ovšem jsou to stejně jako u předvolební kampaně jen takové hrátky, o všem je předem rozhodnuto. Nedávno u nás na Roztylech proběhlo takzvané veřejné zasedání Výboru pro životní prostředí a územní rozvoj právě ke kauzám prodejů a zastavění posledních volných ploch na Roztylech. Nejen že se nedostavili odpovědní členové samosprávy (ODS – ČSSD), resp. přišel pouze jeden, ale jednání bylo přes účast více než stovky obyvatel nakonec označeno za neveřejné, se zákazem videozáznamu, a byla vypnuta technika (mikrofony a projektor k prezentaci). Z veřejného zasedání se stala fraška a nezávazná debata. Pro občany ztráta času a výsměch. Nedivila bych se, kdyby ovšem úřad za pár dní veřejně hlásil, že občané kauzy projednali a vše je v pořádku. Předem je rozhodnuto zejména ohledně územního plánu. Tam jsou zájmy jasně rozděleny, u nás na Roztylech je dokonce písemná dohoda s developerem, jak bude územní plán samosprávou prosazován, aby developerovi k zástavbě vyhovoval.
3. Asi je to utopie, ale přála bych si, aby se jednou doopravdy vymetly současné politicko-podnikatelské mafie, všichni to víme, že pražská ODS a ČSSD jimi jsou. O pražských VV si také nedělám iluze, alespoň na Praze 11 jsou to lidé dosazení právě ODS. Bohužel, i kdyby se povedlo vedení města a samospráv „vymést“, škody, které stihlo v minulém volebním období napáchat a které ještě za další čtyři roky stihne, jsou nevratné a obyvatelé nemají šanci s tím moc udělat. Tento styl je odrazem vysoké politiky a opravdového úpadku odpovědnosti institucí. Ministerstvo životního prostředí nechrání životní prostředí, CHKO nechrání chráněné oblasti, kontrolní odbory magistrátu i samospráv vedou komunisté, tak co bychom chtěli?

Martin Ouředníček

Myslím, že snaha města o prezentaci územního plánu byla v začátcích dostatečná, dnes, například v souvislosti s přípravou Zásad územního rozvoje, je to slabší. Největší slabinou města jsou v tomto ohledu omezené možnosti, nedostatek vůle čelit častým změnám územního plánu a snižující se váha odborných institucí při rozhodování o území. Město by mělo mít relativně nezávislou instituci, dohlížející na územní vývoj – dřívější pozice Útvaru hlavního architekta, nyní Útvar rozvoje města pod magistrátem. Pokud jde o novou výstavbu, za nejproblematičtější považuji předimenzované dopravní stavby, podporu urbanismu pro automobilovou dopravu a „big boxes“ architekturu nových komerčních projektů kdekoliv ve městě.

Irena Fialová

1. Myslím si, že příčinou většího zájmu je především mladší generace, která podstatnou část svého dospělého života prožila po roce 1989. Lidí starší cca 55 let nevěří ve smysl otevřené demokratické diskuse a ani se jí neměli kde naučit. Studenti a mladí lidé komunikují mnohem otevřeněji a příměji. A to je dobrá zpráva.
2. Diskuse je taková, k jaké jsme v této chvíli dospěli. Nedá se srovnat s diskusí v zemích, jako je Holandsko, nebo se státy Skandinávie. Každá diskuse je ale dobrá a důležitá. Díky ní může být ta příští lepší. Občané jsou klienti politiků, politikové jsou jen jejich delegovanými zástupci. Občané tvoří obec, a obec – tedy i Praha – bude taková, jakou ji její občané chtějí mít.
3. Musíme přestat preferovat automobilovou dopravu před všemi ostatními typy dopravy a začít investovat do pěší, cyklistické a hromadné dopravy, rozšířit chodníky, vysázet nová stromořadí, obnovit a zainvestovat veřejná prostranství. Město 21. století už nebude patřit automobilům jako město 20. století, ale lidem. Po staletí sice platilo, že kdo se pohybuje po cestě rychleji, má přednost před tím, kdo se pohybuje pomaleji, a tato víra přivedla dálnice a rychlostní komunikace až do center měst a vytlačila chodce na nejnižší příčku zájmu politiků, za mlčenlivého souhlasu občanů. Teď už toto pravidlo ale neplatí! Chodcům byla uzákoněna přednost, od roku 2004 i těm českým. Přesto nemá Praha svůj generel pěší dopravy! I zvěř a cyklisté jsou důležitější než chodci. Přitom chodcem je každý. Každou velkou dopravní stavbou přibývá míst, která jsou tak fragmentovaná, že se pěšky nedají projít, jsou nebezpečná, chaotická. Stačí se podívat na okolí tunelu Blanka... Vítám snížení rychlosti v centru města a uvítala bych radikální přeměnu magistrály na městský bulvár, s prioritou MHD, cyklistů, bruslařů a chodců a místní dopravou automobilů. Věřím tomu, že by se z magistrály stalo krásné nové Corso Prahy, jako je La Rambla v Barceloně nebo i Champs-Élysées v Paříži.

Kateřina Bečková

1. Zájem veřejnosti o územní plánování a snaha vyjádřit veřejně názor je podle mě vedena se stále větší občanskou smělostí. Což je trend mimořádně pozitivní. Směle a otevřeně se vyjadřujeme i k věcem, které se netýkají jen našeho bydliště nebo vlastní nemovitosti a jejího okolí, ale též úplně jiné lokality, na které nám záleží. Konečně jsme jako občané pochopili, že je to naše právo.
2. Jinou otázkou ale je, jak s našimi názory dokáže město pracovat. Zatím mám pocit, že si s tím neví rady, že všechny diskuse, prezentace a výzvy k připomínkám mají jen formální charakter. Chybí mi nějaká zpětná vazba, důkaz o tom, že město dokáže občanské názory alespoň roztřídit, shrnout, že nejsou jen masou jednacích čísel.
3. Co by se mělo změnit ze strany města? Nebát se plánování, koncepce a pravidel, nerozhodovat ad hoc ve prospěch developerských záměrů, stanovit priority, které budou výhradně ve prospěch občana. Nezastavovat překotně každou píď území, která by teoreticky zastavět šla.

Kateřina Vídenová

1. Většina nových stavebních záměrů v Praze vyvolává v občanech obavy, někdy hrůzu. To je velmi nestandardní situace. Pohár začíná přetékat. Dalším důvodem je možná fakt, že do veřejné diskuse vstoupila generace, která nedospívala za minulého režimu, kdy se o blaho všech směl starat pouze stát.
2. O žádné takové diskusi bohužel nevím. Od doby, co v rámci naší iniciativy Letná sobě! systematičtěji sleduji situaci na radnici Prahy 7, jsem se dostala na jedno veřejné setkání se zastupiteli na téma představení valu s baldachýnem na Letné. Akce byla v tak špatném čase a tak špatně avizovaná, že počet návštěvníků byl (i přes závažnost tématu) velice malý.
3. Pominu-li všechny aspekty morálky a čestného jednání, pominu-li i to, že tak významné město jako Praha nemá hlavního architekta, a budu-li velice konkrétní, pak Praze jednoznačně chybí smysluplná koncepce dopravního řešení. Dokončení městského okruhu vnímám jako esenciální pro ulehčení dopravy, kterou je Praha zatížena. Místo toho město buduje složitou síť tunelů a mimoúrovňových křižovatek v centru města, která dopravu spíše přitáhne a jako bonus nevratně změní ráz Prahy.

Ivana Mádrová

1. Myslím, že krátce po roce 1989 byli občané víceméně ukolébáni nastalými změnami a důvěřovali tomu, že demokratické principy budou uplatňovány i v praxi. Spousta lidí se věnovala podnikání, a tak nebyl příliš „čas“ na to sledovat dění kolem sebe. Až s ubíhajícím časem se ukázalo, že i demokracie má své meze, a arogance moci mohutněla. Hlas občana byl žádoucí pouze u voleb a pak bylo nejlépe, když se příliš nestaral a nekoukal zastupitelům pod prsty. S tím, jak tato „morálka“ nabírala na síle, ukazovalo se, že názor investorů je víc než názor obyvatel, a na veřejnost začaly prosakovat nejrůznější nehoráznosti, lidé se konečně počali probírat z letargie. Pravda je taková, že „co tě nepálí, nehas“; dokud se nějaký problém konkrétně nedotýká občana samotného či jeho nejbližšího okolí, příliš ho to nezajímá. Je to možná i tím, že se do jisté míry podceňuje komunální politika. To, že politik je zvolen proto, aby do praxe přenesl přání a potřeby voliče, nikoliv různých investorů a zájmových skupin, jako by se vytrácelo. Sama jsem byla překvapená, že vlastně málokdo ví, co může po svých zastupitelích chtít, jaká jsou jeho práva, a málokdo také ví, kde třeba požadované informace hledat. O spoustě projektů se bohužel dozvídáme pozdě a někdy tak nezbývá nic než oči pro pláč. Například zeleň v Praze mizí geometrickou řadou, ač téměř všechny radnice mají ve svých cílech právě její zachování. Pravda je bohužel jiná. Zacházení s územním plánem, jeho eventuálními změnami atd. je tak složitou agendou, že jí mnohdy nerozumějí ani sami úředníci. Jeho na první pohled srozumitelná textová část je vykládána tolika způsoby, že je zde prostor k masivnímu porušování.
2. Mohu mluvit pouze za Prahu 10. O diskusi ze strany minulého vedení nelze mluvit vůbec. Naše názory, a to zde mluvím o občanském sdružení, nikoli o občanu-jednotlivci, byly občas vyslechnuty, ale nebyly brány v potaz. Petice s několika tisíci hlasy byla smetena ze stolu, nebyla projednána v zákonné lhůtě a na program zastupitelstva prostě nebyla přijata kvůli aroganci zastupitelů ODS. Ti měli v té době většinu a bylo jasné, že hlasování o petici je předem domluveno. Na jednání zastupitelstva magistrátu byla po tomto fiasku sice petice zařazena do programu, ale ani jeden z přihlášených diskutujících nebyl připuštěn ke slovu, ani zástupce o. s., ani místní zástupce Strany zelených. Odůvodnění: aby si „lid“ nezvykal otravovat magistrát, když neuspěje ve své obci. Toto bylo přijato jako kánon a nevíme o tom, že by se tu někomu podařilo uspět.
3. Praha 10 má ve svém programu heslo Společně měníme Prahu 10. Obyvatelé měli vesměs nulové informace o tom, co se chystá. Pokud se něco dozvěděli, bylo to ve fázi, kdy Rada MČ již rozhodla. Přitom jde o nemalé investice – parky Zahradní Město i Strašnice jsou investicemi za několik desítek milionů korun. Převážná část lidí to považuje za zbytečné plýtvání, ke spokojenosti většinou stačí údržba zeleně, lavičky, koše na odpadky atd. Nikdo nevyžaduje prvky za desítky milionů. Stejně tak budoucí rekonstrukce parku Malešice, kdy půjde o investici za 100 milionů korun, převážně z prostředků EU. Většina lidí z Malešic o tom ani neví. V poslední době se sice komunikace s občany na webu Prahy 10 zlepšila, ale vzhledem k tomu, že jde o čtvrť s nejstarším pražským obyvatelstvem, informace pouze prostřednictvím internetu nepostačují. Noviny Praha 10 zase většinou referují ex post a mají úlohu pouze zpravodajskou, jakákoliv interakce tedy chybí.
4. Zásadně by se měl změnit přístup vedení města – ať přímo v obcích či na magistrátu – k občanovi jako takovému. Oni jsou tu pro nás, ne my pro ně. Nelze samozřejmě vyhovět každému názoru. Je ale třeba vést diskuse s občany, ať je to „jen malý park“ či zásadní rekonstrukce Žižkovského nádraží. Cílem by mělo být zejména zachování veřejného prostoru, maximální výměry zeleně. Respektování potřeb lidí a udržitelnost prostředí jako místa k životu. Město musí být pro všechny, nezapomínejme na seniory, matky s dětmi – i my budeme jednou staří, i vy budete mít jednou děti. A to vše bez diskuse nejde. Na druhé straně je nutno apelovat na občany, obyvatele města. Vezměme si místo, kde žijeme, za své, starejme se o to, co se v něm děje, nebuďme lhostejní a chtějme od svých zastupitelů vše, na co máme nárok. Já vidím východisko v občanské společnosti. Ze strany nového vedení Prahy 10 jsme dostali několik příslibů, které nás naplňují nadějí, že dojde ke kýženým změnám. Po naší loňské zkušenosti je ale těžké uvěřit. Proto jen doufám, že opravdu dojde k prohloubení zahájeného dialogu. Rádi se necháme příjemně překvapit.

Cyril Říha

To, že se lidé zajímají o prostředí, kde žijí, a o jeho budoucí vývoj, mi připadá samozřejmé. Za stejně tak samozřejmé ale pokládám, že míra tohoto zájmu a ochota aktivně své představy o městě prosazovat je závislá na tom, zda politická reprezentace města tomuto zájmu a představám nějak vychází vstříc. Musím ale přiznat, že tady jsem v případě Prahy dost rezervovaný. U současného vedení Prahy (na rozdíl od snad všech větších měst v ČR) jsem totiž dosud nezaznamenal žádnou vážně míněnou chuť názorům veřejnosti či odborníků naslouchat. Je ale pravda, že se řada občanských skupin (např. výzva Za novou Prahu) o navázání dialogu s magistrátem pokouší, a i když jsem v tomto ohledu skeptický, držím jim palce.

Připravila Martina Faltýnová

• Hlavní stránka
• Články
• Fotogalerie
• Akce
• Novinky
• Podpora
• Odkazy
• Fórum
• Hledání
• Značky