Praha 6 ztrácí tvář

Z cesty, jde pan stavitel! Praha 6 plánuje projekty, které hrozí znormalizovat unikátní tvář české metropole.

Když má někdo stručně popsat, jak vypadala stará Praha před rokem 1989, nejčastěji řekne, že to prostě bylo město plné podchodných lešení. Ne že by se tak mohutné opravovalo - byl to jen svérázný socialistický vynález, jak ochránit chodce, aby jim hroutící se památky nepadaly na hlavu. Po Listopadu se sice česká metropole svérázné pokrývky rychle zbavila a pestré, vzorně opravené fasády daly rychle zapomenout na někdejší ubíjející šeď. S novým životem ale stejně rychle přišla do staré Prahy také nová potíž - novostavby.

Hradba panelákových sídlišť, jimiž komunisté obehnali pražské centrum, téměř znemožnila, aby se město rozvíjelo směrem ven. Ve svobodných poměrech tak architekti, developeři i stavební firmy rychle obrátili svou pozornost do jeho historického středu. A protože chuť řady lidí rychle stavět ve "zlaté Praze" na zlatonosných parcelách (ulice Na Příkopě a Pařížská patří k nejdražším na světě) je od samého začátku podstatně silnější než jejich ochota zdržovat se nějakými těmi "krasodušnými" či památkovými ohledy, čelí dnes starobylé centrum Prahy plánům na stavby, které hrozí fatálně poznamenat jeho jedinečný profil.

Sparta jsme my

Nejčilejší plánovací ruch momentálně panuje v Dejvicích, Vokovicích a na Letné.  Lokální velká koalice občanských a sociálních demokratů se snaží, seč jí síly stačí, ještě do voleb povolit co nejvíc staveb na co nejdražších parcelách. A aby těch "nej" nebylo málo, mají to být samozřejmě stavby co největší.

Na místě tréninkového stadionu Sparty, kam generace chodily na tělocvik, má tedy napříště vyrůst největší pražské nákupní centrum; "přežilé" (rozuměj historické) vily na třídě Milady Horákové mají ustoupit modernímu administrativnímu kolosu (už pod dohledem radnice úspěšně chátrají, aby s jejich demolicí nebylo moc práce); oblíbené Strnadovy zahrady ve Vokovicích budou muset přestat zabírat místo developerům, kteří zde plánují  rozsáhlou bytovou výstavbu ("na park nemáme podnikatelský záměr," potvrdila obavy Pražanů zdejší starostka Marie Kousalíková), a třeba volný prostor na Vítězném náměstí alias "Kulaťáku" má už brzy ozdobit nepřehlédnutelná superbudova.

Právě posledně zmiňovaný projekt si zaslouží detailnější pozornost. Vítězné náměstí, vyprojektované za první republiky architektem Engelem, totiž dodnes není dokončeno. Na odhodlání radních Prahy 6 tam stavět by tedy samo o sobě nebylo nic špatného. Kdyby si ovšem alespoň minimálně lámali hlavu s budoucí tváří místa, s jeho provozem a hlavně s tím, jak co nejlépe využít cenného městského pozemku. V praxi se samozřejmě děje pravý opak.

Soutěž na zástavbu severní části náměstí vyhrál projekt Line - tedy plán na vybudování naddimenzovaného multifunkčního monstra, které nebere v potaz prakticky žádná lokální měřítka a které také místní rychle a vcelku trefně přejmenovali na "ledního medvěda". Místo snahy o harmonické začlenění do souboru náměstí navrhuje autor Line jako solitérní, bezohlednou a pyšnou exkluzivitu.

Aby toho nebylo málo, uzavřela navíc městská část s budoucím nájemcem stavby smlouvu, která ji zbavuje vlivu na finální podobu a využití celého projektu. Ba co víc, sama agilně iniciovala žádost o změnu územního plánu (sic!). Ten totiž dříve na této parcele požadoval stavbu, která bude nabízet krom administrativního alespoň z části také veřejně prospěšné využití. Takové zbytečnosti už tedy nadále nemají investora zatěžovat.

Obhájci nové stavby na Vítězném náměstí tvrdí, že díky ní získá Praha 6 konečně prvotřídní moderní architektu u a spolu s ní i určitý nádech světovosti.  Jenže co je prvotřídního na budově, která nerespektuje urbanistický kontext, měřítko místa ani pravidla památkové péče? A co je světového na rozhodnutí poskytnout cennou parcelu v centru historického města jako laboratoř k provedení exhibičního architektonického pokusu?

Ano, k moderní architektuře jistě patří nárok na určitou míru svévole a stejné tak má mít v každém živoucím městě místo originální architektonický experiment: abychom nechodili daleko, pak se kupříkladu V Mnichově těší zaslouženému obdivu originální zastřešení Olympijského stadionu, stejně jako vzduchovými polštáři zakuklený stadion místního slavného fotbalového kubu. Jenže to jsou zajímavé moderní stavby, které činí přitažlivými i čtvrti na mile vzdálené historickému centru. Proč by ovšem z historických důvodů trochu nudný celek Vítězného náměstí měl teď konfrontovat brutální architektonický vetřelec? Kvůli kterému je nota bene ad hoc nutné měnit původní územní plán?

Stav betonu na pražských tocích

Uvažujeme-li o moderní zástavbě v české metropoli, je třeba nespustit ze zřetele její esenciální kvalitu: a sice fakt, že za svou mimořádné obdivovanou - a UNESCO chráněnou - krásu vděčí nejen architektuře, ale i jedinečné poloze v zářezu vltavského údolí s horizontem zelených kopců.

I ti nejprogresivnější architekti a urbanisté první republiky to až na výjimky respektovali a snažili se novou zástavbu do urbanistického organismu Prahy plně integrovat. Na ulicích Nového Města pražského tak vznikla zajímavá melange starého i moderního.

Od dob druhé světové války pak máme ještě další úkol: jednat s vědomím, že zatímco většina významných historických měst na sever od Alp skončila po druhé světové válce v sutinách, zůstala Praha (spolu s polským Krakovem) prakticky jediným téměř neporušeným příkladem středoevropské městské kultury.

Výstavba naddimenzovaných budov na dosud volných plochách neuvěřitelným tempem mění pražské veduty a samotný charakter města, když výhledy obsazuje mnohapatrovými fasádami. Za své bere také vyvážený poměr mezi volnými, zelenými a zastavěnými plochami. V jedinečném vltavském údolí každoročně s železnou pravidelností stoupá betonová hladina. V den, kdy je zaplní po okraj, upadne Praha nenávratně do průměru a banality. A žádná nová stavba jí odtamtud nepomůže.

• Hlavní stránka
• Články
• Fotogalerie
• Akce
• Novinky
• Podpora
• Odkazy
• Fórum
• Hledání
• Značky